8 Všechny věci jsou tak únavné, že se to ani nedá vypovědět; nenasytí se oko viděním, nenaplní se ucho slyšením. Kazatel 1:8
9 Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového.
10 Je něco, o čem lze říci: Hleď, to je cosi nového? I to bylo v dávných dobách, které byly před námi.
11 Nelze podržet v paměti věci minulé; a ani budoucí, které nastanou, nezůstanou v paměti těch, kteří budou potom.
12 Já, Kazatel, jsem byl králem nad Izraelem v Jeruzalémě.
13 Předsevzal jsem si, že moudře propátrám a prozkoumám vše, co se pod nebem děje. Úmornou lopotu vložil Bůh lidským synům, a tak se lopotí.
14 Viděl jsem všechno, co se pod sluncem děje, a hle, to vše je pomíjivost a honba za větrem.
15 Co je pokřivené, nelze napřímit, a čeho se nedostává, nelze spočítat.
16 Rozmlouval jsem se svým srdcem: Hle, nabyl jsem větší a hojnější moudrosti než ti všichni, kdo byli v Jeruzalémě přede mnou, mé srdce nabylo mnoho moudrosti a vědění.
17 Předsevzal jsem si, že poznám moudrost, poznám i ztřeštěnost a pomatenost. Poznal jsem však, že i to je honička za větrem,
18 neboť kde je mnoho moudrosti, je i mnoho hoře, a čím víc vědění, tím víc bolesti.
Kazatel, kapitola 2
1 Řekl jsem si v srdci: Nuže, teď to zkusím s radovánkami a popřeji si dobrého. A hle, také to je pomíjivost!
2 O smíchu jsem řekl: Je to ztřeštěnost, o radosti pak: Co to provádíš?
3 Usmyslel jsem si, že své tělo osvěžím vínem, ačkoli mé srdce tíhne k moudrosti, a že se chopím té pomatenosti, dokud nezjistím, co dobrého pod nebem mají lidští synové z toho, co konají ve vyměřených dnech svého života.
4 Podnikal jsem velkolepá díla, postavil jsem si domy, vysázel vinice,