BibleOne

4 Tekójská žena s králem promluvila. Padla tváří k zemi, klaněla se a zvolala: "Pomoz, králi!"

5 Král se jí zeptal: "Co je ti?" Ona odvětila: "Ach, jsem ovdovělá žena, muž mi zemřel.

6 Tvá otrokyně měla dva syny. Ti se spolu na poli pohádali a nebylo nikoho, kdo by je od sebe odtrhl. Jeden udeřil druhého a usmrtil ho.

7 A teď celé příbuzenstvo povstalo proti tvé otrokyni a žádají: Vydej nám bratrovraha, ať ho usmrtíme za život jeho bratra, kterého zavraždil. Ať vyhladíme i dědice. Tak chtějí uhasit i tu jiskřičku, která mi zbývá, aby po mém muži nezůstalo na zemi ani jméno ani potomstvo."

8 Král ženě řekl: "Jdi do svého domu a já o tobě rozhodnu."

9 Ale tekójská žena králi odvětila: "Králi, můj pane, nechť je ta vina na mně a na domu mého otce, avšak král a jeho trůn ať je bez viny."

10 Král prohlásil: "Kdo by proti tobě mluvil, toho přiveď ke mně a víckrát se tě nedotkne."

11 Ona řekla: "Nechť prosím král pamatuje na Hospodina, svého Boha, aby krevní mstitel neusiloval dál o zkázu a aby mého syna nezahladili." On prohlásil: "Jakože živ je Hospodin, ani vlas tvého syna nepadne na zem!"

12 Žena odvětila: "Nechť smí tvá otrokyně králi, svému pánu, povědět ještě něco." Řekl: "Mluv."

13 Žena pravila: "Proč ty smýšlíš právě tak proti Božímu lidu? Když král vyslovil toto slovo, jako by obvinil sebe, že neumožnil návrat tomu, kterého zahnal.

14 Vždyť jsme smrtelní, jsme jako po zemi rozlitá voda, která se nedá sebrat. Bůh však nechce život odejmout a velmi se rozmýšlí, aby zapuzeného od sebe zapudil nadobro.

15 Nyní jsem tedy přišla, abych králi, svému pánu, přednesla tuto řeč, protože jsem se bála lidu. Tvá otrokyně si řekla: Promluvím ke králi. Snad král prosbu své služebnice splní.

16 Král zajisté vyslyší a vyprostí svou služebnici ze spárů muže, který usiluje vyhladit mě i s mým synem z Božího dědictví.

17 Tvá otrokyně si řekla: Kéž slovo krále, mého pána, přinese uklidnění, vždyť král, můj pán, je jako Boží posel a rozlišuje dobro a zlo. Hospodin, tvůj Bůh, buď s tebou!"