BibleOne

12 Rozhlíželi se po něm už zdaleka, ale nemohli ho poznat. Propukli v hlasitý pláč, roztrhli své řízy a rozhazovali nad hlavou k nebi prach.

13 Seděli potom spolu s ním na zemi po sedm dní a nocí a slova k němu žádný nepromluvil, neboť viděli, že jeho bolest je nesmírná.

1 Pak otevřel Jób ústa a zlořečil svému dni.

2 Jób mluvil takto:

3 "Ať zanikne den, kdy jsem se zrodil, noc, kdy bylo řečeno: »Je počat muž.«

4 Ať se onen den stane temnotou, shůry Bůh ať po něm nepátrá, svítání ať se nad ním nezaskví.

5 Temnota a šerá smrt ať jsou jeho zastánci, ať se na něj snese temné mračno, zatmění dne ať na něj náhle padne.

6 A tu noc, tu mrákota ať vezme, ať se netěší, že je mezi dny roku, do počtu měsíců ať se nedostane.

7 Ta noc ať je neplodná, žádné plesání ať do ní nepronikne.

8 Ať ji zatratí, kdo zaklínají den, ti, kdo dovedou vyburcovat livjátana.

9 Hvězdy ať se zatmí, nežli začne svítat, ať nevzejde světlo, když je bude očekávat, aby nespatřila řasy zory,

10 neboť neuzavřela život mé matky, neskryla trápení před mým zrakem.

11 Proč jsem nezemřel hned v lůně, nezahynul, sotvaže jsem vyšel ze života matky?

12 Proč jsem byl brán na kolena a nač kojen z prsů?