15 Na svou zjizvenou kůži jsem si vzal žínici, svůj roh jsem do prachu sklonil. Jób 16:15 16 Tvář mi opuchla od pláče, na má víčka padlo šero smrti,
17 ač násilí na mých rukou nelpí a má modlitba je ryzí.
18 Země, krev mou nepřikrývej, můj křik ať nenajde místa klidu!
19 Ale nyní, hle, mám svědka na nebesích, můj přímluvce je na výšinách.
20 Ať se mi přátelé posmívají, moje oko hledí v slzách k Bohu.
21 Kéž je muži dáno hájit se před Bohem, lidskému synu před jeho bližním.
22 Vždyť až přejde počet mých let, půjdu stezkou, z níž se nenavrátím.
Jób, kapitola 17
1 Na duchu jsem zlomen, mé dny dohasly, jen hrob mi zbývá.
2 Co posměšků zakouším, stále mě napadají, oka nezamhouřím.
3 Slož u sebe za mě záruku, kdo jiný by se zaručil rukoudáním?
4 Jejich srdce prozíravosti jsi zbavil, a proto je nevyvýšíš.
5 Přátelům se pochlebuje, vlastním synům vypovídá zrak.
6 Učinil mě pořekadlem lidu, tím, na nějž se plivá.
7 Můj zrak pohasl hořem, všechny mé údy jsou už jen stín.